Klasifikace jazyků, písmo, znak

 
Klasifikace jazykůPísmoTeorie znaku
PŘ_02_ECJ2_ZS_16/17
Klasifikace jazyků
Klasifikace jazyků
Genetická.
Typologická.
Genetická typologie jazyků
O vzniku lidské řeči nevíme mnoho.
Několik hypotéz o vzniku jazyka.
Monogenetická = jeden společný prajazyk
Polygenetická = více prajazyků
Nostratická = v r. 1971 Vladislav Iljič-Svityč poukázal na podobnost jazyků indoevropských, kavkazských, uralských, drávidských a altajských => nostratický kmen
 
 
Genetická typologie jazyků
Genetická klasifikace se rozvinula v 19. stol. (historická a srovnávací lingvistika) na základě znovuobjevení sanskrtu.
Sanskrt = staroindický kulturní jazyk nejstarších hinduistických literárních památek (Védy)
pro Evropu „objevil“ sanskrt anglický soudce působící v Kalkatě W. Jones - r. 1786 napsal: „Sanskrt… má skvělou strukturu; je dokonalejší než řečtina, mnohotvárnější než latina, má jemnější kulturu než oba tyto jazyky, a přesto má s oběma tolik společného, že tato příbuznost nemůže být dílem náhody. Žádný filolog, který prozkoumá tyto tři jazyky, nemůže popřít, že se vyvinuly z nějakého společného pramene, který už možná neexistuje.“
Asi 20 jazykových rodin.
 
 
Indoevropské jazyky
Baltské (litevština, lotyština).
Slovanské (čeština, ruština).
Germánské (němčina, angličtina).
Keltské (irština, bretonština).
Románské (francouzština, rumunština).
Řečtina
Albánština
Arménština
Slovanské jazyky
Západní:polština, čeština, slovenština, lužická srbština, kašubština (kolem Gdaňsku).
Východní:ukrajinština, běloruština, ruština.
Jižní:slovinština, srbština, chorvatština, makedonština, bulharština, bosenština, černohorština.
Germánské jazyky
Severní:islandština, norština, švédština, dánština, faerština.
Západní:angličtina, němčina, nizozemština, vlámština, afrikánština.
Románské jazyky
Západní:portugalština, španělština, katalánština, francouzština, italština, rétorománština.
Východní:rumunština, moldavština.
Uralské ugrofinské jazyky
Finština, estonština, laponština, maďarština.
Lucembursko
Lucembursko
Francouzština(politika, státní správa, literatura, vyšší školství)
Němčina(obchodu, základní školství, média)
Lucemburština(neformální komunikace, dialekt moselské němčiny s francouzskými prvky)
Švýcarsko
Švýcarsko
Němčina (63 %)
Francouzština (20 %)
Italština (7 %)
Rétorománština (< 1 %)
 
Belgie
Belgie
Vlámština (nizozemština) 60 %
Francouzština (Valoni) 40 %
Němčina (< 1 %)
Balkánské země
Srbochorvatština?
 
Srbština
Chorvatština
Bosenština
Černohorština
 
Další jazyky
gruzínština (kavkazské jazyky)
ázerbájdžánština (turkické jazyky, altajská rodina)
turečtina (turkické jazyky, altajská rodina)
 
 
Baskičtina
Nepatří do žádné jazykové rodiny.
Odlišná od ostatních jazyků, a to i sousedních (španělština, francouzština).
Typologicky aglutinační jazyk.
Úřední jazyk autonomní oblasti.
Baskové jsou pozůstatek původního předindoevropského obyvatelstva, používají dvacítkovou soustavu.
Afrikánština
Západogermánský jazyk
Původně jazyk  nizozemských osadníků v Africe (Búrů) v 17. stol. a 18. stol.
Jidiš
Západogermánský jazyk.
Založený na němčině, hebrejštině a slovanských jazycích.
Píše se hebrejským písmem.
Typologická klasifikace
Rozdělení na základě gramatiky:morfologie + syntax.
Vladimír Skalička (1909–1991)
Zabýval se obecnou lingvistikou na FF UK.
Překladatel a tlumočník.
Polyglot (finština, angličtina, maďarština, korejština, němčina, latina, francouzština, turečtina, portugalština, čínština …)
Různé jazyky jsou různým řešením stejných problémů. Jejich počet není neomezený.
Typ češtiny (1951)
 
 
Vladimír Skalička (1909–1991)
Typ = „souhrn souvislostí, které dávají mluvnici jednotlivého jazyka určitý ráz“. 
Jednotlivé typy jazyka považuje za konstrukty, konkrétní jazyky nenáleží pouze jednomu typu, nýbrž jsou kombinací několika. 
Obvykle je však možné u jazyka pozorovat převahu rysů některého z typů. 
Skaličkova typologie vychází ze zásad funkčně-strukturální lingvistiky. 
Morfologická typologie (Vladimír Skalička)
Flexivní (ohýbací): skloňování, časování, morfémy kumulují významy, např. čeština, ruština, baltské jazyky, latina.
Aglutinační (přikližující): afixy mají právě 1 fci, např. ugrofinské jazyky nebo turečtina, mongolština, arménština, japonština, korejština.
Introflexivní (vnitřně ohýbací): flexe uvnitř kořene, např. arabština, hebrejština, keltské jazyky.
Izolační: bez flexe, pevný slovosled, funkční slova, špatná diferenciace morfému a slova, např. angličtina, francouzština, němčina.
Polysyntetické (skládající): složeniny, mnoho morfémů, slova o délce vět, např. čínština, méně germánské a ugrofinské jazyky.
Syntaktická typologie
Zejména na základě primárního slovosledu.
S (subjekt), O (objekt), V (verbum)
Slovosled může být volný nebo pevný, což souvisí s morfologickou typologií.
Flektivní a aglutinační jazyky mají spíše volný slovosled.
Izolační jazyky mají spíše pevný slovosled.
Syntaktická typologie podle slovosledu
SOV Krávy trávu žerou (hindština, turečtina, japonština, korejština). 45 %
SVO Krávy žerou trávu (AJ, čeština). 42 %
VSO Žerou krávy trávu (arabština, velština). 9 %
VOS Žerou trávu krávy (mayské jaz., malgaština). 3 %
OSV Trávu krávy žerou (některé kavkazské jaz.). 1 %
OVS Trávu žerou krávy (některé karibské jaz.) 0 %
Písmo
Vývoj písma
Nejdříve se lidé dorozumívali gesty, mimikou a také jednoduchými obrázky.
Z těchto obrázků se vyvinulo písmo.
Na rozdíl od obrázků každý písemný znak označuje určitou jazykovou jednotku (slovo, slabiku, hlásku).
Obrázky však neměly s jazykem nic společného, vztahovaly se přímo k daným předmětům.
Vývoj písma
Skutečné písmo vzniklo, když se obrázky začaly spojovat s jazykovými jednotkami (nejdříve morfémy či slovy).
Egypt, Sumer, Čína, Mayská říše.
První písma byla ideografická (slovní)
Slabičné písmo
Později např. v indickém písmu dévanágarí znaky označovaly slabiky.
Dévanágarí se požívalo v sanskrtu, dodnes v hindštině.
Hláskové písmo
Féničané v 13. stol. BC s využitím egyptského a klínového písma vytvořili hláskovou abecedu (22 písmen označujících souhlásky).
Řekové abecedu doplnili o samohlásky.
Znak označuje foném => nejekonomičtější způsob psaní
Systémy psaní
Logografický (ideografický)
Sylabografický (slabičný)
Abecední (alfabetický, hláskový)
 
 
Piktogramy nejsou písmo, např. dopravní značky
Řecká abeceda
Latinské písmo
Čínské písmo
Má stále ideografický charakter.
Nejdéle soustavně používané písmo na světě
Základ 5.000–6.000 znaků
Celkem cca 80.000
Proč se stále používá takto složitý systém?
Hlaholice
Nejstarší slovanské písmo (9. stol.).
Hlaholici vytvořil Konstantin (Cyril) ze Soluně kolem 862–863.
Základ tvoří minuskule řecké abecedy.
základ vzdělanosti Velké Moravy, rozšířilo se do jiných slovanských zemí, nejdéle se udrželo v Chorvatsku.
Cyrilice
V českém kontextu jen starší verze pro zápis staroslověnštiny (9./10. stol.).
Moderní písma označována jako azbuka.
Základem verzálky řecké abecedy.
bulharština, makedonština, srbština, ukrajinština, běloruština a ruština
kazaština, kyrgyzština, tatarština, baškirština, čečenština, čuvaština, mongolština…
Arabské písmo
Založeno na fénické abecedě.
Pouze psací písmo, tiskací není.
Píše se zprava doleva.
Nerozlišuje velká a malá písmena, ale 4 podoby podle polohy: na začátku slova, uprostřed, na konci nebo samostatně.
Hebrejské písmo
22 konsonantů, nemá vokály.
Píše se zprava doleva.
 
Ogam
Irské keltské hláskové písmo, 4–10. stol. AD.
Horizontální  (zleva doprava) i vertikální zápis (zdola nahoru).
 
Runové písmo
Germánské jazyky (zejm. Skandinávie a UK).
První nápisy 150 AD.
S přejímáním křesťanství bylo nahrazeno latinkou (750–1100).
 
 
Znak
Znak
Něco zastupující něco jiného.
V rámci sémiotiky panuje shoda v tom, že „znak (signum, signans) je něco, za čím se skrývá něco jiného (signatum, referent, věc)“ a že „existuje někdo, kdo si takový vztah uvědomuje“. Znak se tak jako znak vyjevuje v rámci semiózy, již je možno chápat jako „proces, v němž něco funguje jako znak,“ a v níž „si něco povšimne něčeho prostřednictvím něčeho třetího“ (NESČ)
„Předmětem jazykovědy je jazyk jako systém znaků.“ (Ferdinand de Saussure)
Klasifikace znaků podle míry motivovanosti (Charles Pierce)
Ikonyobrazy skutečnosti, podobnost nebo totožnost (obraz, fotografie, zvukomalebná slova: haf, bum)
Indexystopy skutečnosti, naznačování, konkrétní vazba na předmět (kouř signalizuje oheň, deixe: tento, tady, teď)
Symbolyzastupují skutečnost na základě konvence (strom–tree–baum)
Tři základní vlastnosti jaz. znaku (Ferdinand de Suassure)
Lineárnostjednorozměrná podoba, má svůj začátek a konec, postupné řazení znaků za sebe
Arbitrárnostmezi obsahem a formou je jen konvence
Diskontinuitaohraničenost, nelze libovolně zaměňovat, je v opozici s jinými znaky
Diskontinuita
de Saussure: mlhovina, svět reálně neexistuje, dokud jej nepojmenujeme
 
 
Svět je diferencován sám o sobě
Jednotlivé jazyky klasifikují svět různým způsobem
 
Další vlastnosti jaz. znaku
Duálnost (dualita) – daná dvojí artikulací, znaky vnímáme na pozadí jiných znaků
Sémantičnost, funkčnost – znak není samoúčelný, má vždy význam a/n. funkci
Naučitelnost
Negativnost – znak není izolovaný, vždy stojí v systémových vztazích
Přenosnost v času a prostoru
Kulturní přenosnost (přeložitelnost)
Relativní stabilnost (pružná stabilita) – soulad mezi ustáleností a proměnností (Vilém Mathesius)
Víceznačnost – polysémní slova (koruna, hlava), homonyma (raketa)
Sémiotický trojúhelník
forma (symbol) > význam (myšlenka) > objekt (referent)
Slovo dům > obecně dům > konkrétní dům
Znakové vztahy
Denotace: vztah znaku ke třídě objektů
Reference: vztah znaku k individuálnímu objektu
Signifikace: vztah znaku k významu obecně (lexikální význam slova)
Bilaterární pojetí (F. de Saussure)
Signifiant (označující) > signifié (označované)
 
 
Nejednotné chápání pojmů
Denotát: třída objektů (obecně chápaný objekt)
Konotát: subjektivní asociace (Praha = kultura, bezohlednost)
Referent: individuální (konkrétní) objekt
 
Denotát: konkrétní objekt
Konotát: třída objektů
 
Neostrost významu
Lexémy mají různou ostrost významu.
Např. trojúhelník n. bezdětný  jsou ostré výrazy.
Ale lež je značně neostrý pojem:
Lže jen ten, kdo lže vědomě.
Lže i ten, kdo říká nevědomě nepravdu.
Lže i ten, kdo chce lhát, ale omylem řekne pravdu.
 
Vágnost a neostrost není nedostatkem přirozeného jazyka! Umožňuje nám použít stejný znak v různých kontextech a dodat mu konkrétní význam.
Sémantické vztahy
Synonymie: různá slova, stejný význam
Homonymie: náhodou stejná forma, různý význam (raketa, kolej)
Polysémie: slovo má více významů (oko)
Hyponymie: vztah podřízenosti (tulipán–květina)
Antonymie: slova na opačných pólech (vysoký–nízký)
 

 

Klasifikace jazyků

  • Genetická.
  • Typologická.

 

Genetická klasifikace jazyků

  • O vzniku lidské řeči nevíme mnoho.
  • Několik hypotéz o vzniku jazyka.
  • Monogenetická = jeden společný prajazyk
  • Polygenetická = více prajazyků
  • Nostratická = v r. 1971 Vladislav Iljič-Svityč poukázal na podobnost jazyků indoevropských, kavkazských, uralských, drávidských a altajských => nostratický kmen
  • Genetická klasifikace se rozvinula v 19. stol. (historická a srovnávací lingvistika) na základě znovuobjevení sanskrtu.
  • Sanskrt = staroindický kulturní jazyk nejstarších hinduistických literárních památek (Védy)
  • pro Evropu „objevil“ sanskrt anglický soudce působící v Kalkatě W. Jones - r. 1786 napsal: „Sanskrt… má skvělou strukturu; je dokonalejší než řečtina, mnohotvárnější než latina, má jemnější kulturu než oba tyto jazyky, a přesto má s oběma tolik společného, že tato příbuznost nemůže být dílem náhody. Žádný filolog, který prozkoumá tyto tři jazyky, nemůže popřít, že se vyvinuly z nějakého společného pramene, který už možná neexistuje.“
  • Asi 20 jazykových rodin.

 

Indoevropské jazyky

  • Baltské (litevština, lotyština).
  • Slovanské (čeština, ruština).
  • Germánské (němčina, angličtina).
  • Keltské (irština, bretonština).
  • Románské (francouzština, rumunština).
  • Řečtina
  • Albánština
  • Arménština

 

Slovanské jazyky

  • Západní:polština, čeština, slovenština, lužická srbština, kašubština (kolem Gdaňsku).
  • Východní:ukrajinština, běloruština, ruština.
  • Jižní:slovinština, srbština, chorvatština, makedonština, bulharština, bosenština, černohorština.

 

Germánské jazyky

  • Severní:islandština, norština, švédština, dánština, faerština.
  • Západní:angličtina, němčina, nizozemština, vlámština, afrikánština.

 

Románské jazyky

  • Západní:portugalština, španělština, katalánština, francouzština, italština, rétorománština.
  • Východní:rumunština, moldavština.

 

Uralské ugrofinské jazyky

  • Finština, estonština, laponština, maďarština.

 

Lucembursko

  • Francouzština(politika, státní správa, literatura, vyšší školství)
  • Němčina(obchodu, základní školství, média)
  • Lucemburština(neformální komunikace, dialekt moselské němčiny s francouzskými prvky)

 

Švýcarsko

  • Němčina (63 %)
  • Francouzština (20 %)
  • Italština (7 %)
  • Rétorománština (< 1 %)

 

Belgie

  • Vlámština (nizozemština) 60 %
  • Francouzština (Valoni) 40 %
  • Němčina (< 1 %)

 

Balkánské země

Srbochorvatština?

  • Srbština
  • Chorvatština
  • Bosenština
  • Černohorština

 

Další jazyky

  • gruzínština (kavkazské jazyky)
  • ázerbájdžánština (turkické jazyky, altajská rodina)
  • turečtina (turkické jazyky, altajská rodina)

 

Baskičtina

  • Nepatří do žádné jazykové rodiny.
  • Odlišná od ostatních jazyků, a to i sousedních (španělština, francouzština).
  • Typologicky aglutinační jazyk.
  • Úřední jazyk autonomní oblasti.
  • Baskové jsou pozůstatek původního předindoevropského obyvatelstva, používají dvacítkovou soustavu.

 

Afrikánština

  • Západogermánský jazyk
  • Původně jazyk  nizozemských osadníků v Africe (Búrů) v 17. stol. a 18. stol.

 

Jidiš

  • Západogermánský jazyk.
  • Založený na němčině, hebrejštině a slovanských jazycích.
  • Píše se hebrejským písmem.

 

Typologická klasifikace

  • Rozdělení na základě gramatiky:morfologie + syntax.

 

Vladimír Skalička (1909–1991)

  • Zabýval se obecnou lingvistikou na FF UK.
  • Překladatel a tlumočník.
  • Polyglot (finština, angličtina, maďarština, korejština, němčina, latina, francouzština, turečtina, portugalština, čínština …)
  • Různé jazyky jsou různým řešením stejných problémů. Jejich počet není neomezený.
  • Typ češtiny (1951)
  • Typ = „souhrn souvislostí, které dávají mluvnici jednotlivého jazyka určitý ráz“. 
  • Jednotlivé typy jazyka považuje za konstrukty, konkrétní jazyky nenáleží pouze jednomu typu, nýbrž jsou kombinací několika. 
  • Obvykle je však možné u jazyka pozorovat převahu rysů některého z typů. 
  • Skaličkova typologie vychází ze zásad funkčně-strukturální lingvistiky. 

 

Gramatická typologie (Vladimír Skalička)

  • Flexivní (ohýbací): skloňování, časování, morfémy kumulují významy, např. čeština, ruština, baltské jazyky, latina.
  • Aglutinační (přikližující): afixy mají právě 1 fci, např. ugrofinské jazyky nebo turečtina, mongolština, arménština, japonština, korejština.
  • Introflexivní (vnitřně ohýbací): flexe uvnitř kořene, např. arabština, hebrejština, keltské jazyky.
  • Izolační: bez flexe, pevný slovosled, funkční slova, špatná diferenciace morfému a slova, např. angličtina, francouzština, němčina.
  • Polysyntetické (skládající): složeniny, mnoho morfémů, slova o délce vět, např. čínština, méně germánské a ugrofinské jazyky.

 

Syntaktická typologie

  • Zejména na základě primárního slovosledu.
  • S (subjekt), O (objekt), V (verbum)
  • Slovosled může být volný nebo pevný, což souvisí s morfologickou typologií.
  • Flektivní a aglutinační jazyky mají spíše volný slovosled.
  • Izolační jazyky mají spíše pevný slovosled.

 

Syntaktická typologie podle slovosledu

  • SOV Krávy trávu žerou (hindština, turečtina, japonština, korejština). 45 %
  • SVO Krávy žerou trávu (AJ, čeština). 42 %
  • VSO Žerou krávy trávu (arabština, velština). 9 %
  • VOS Žerou trávu krávy (mayské jaz., malgaština). 3 %
  • OSV Trávu krávy žerou (některé kavkazské jaz.). 1 %
  • OVS Trávu žerou krávy (některé karibské jaz.) < 1 %

 

Písmo

  • Nejdříve se lidé dorozumívali gesty, mimikou a také jednoduchými obrázky.
  • Z těchto obrázků se vyvinulo písmo.
  • Na rozdíl od obrázků každý písemný znak označuje určitou jazykovou jednotku (slovo, slabiku, hlásku).
  • Obrázky však neměly s jazykem nic společného, vztahovaly se přímo k daným předmětům.
  • Vývoj písma
  • Skutečné písmo vzniklo, když se obrázky začaly spojovat s jazykovými jednotkami (nejdříve morfémy či slovy).
  • Egypt, Sumer, Čína, Mayská říše.

 

První písma byla ideografická (slovní)

 

Slabičné písmo

  • Později např. v indickém písmu dévanágarí znaky označovaly slabiky.
  • Dévanágarí se požívalo v sanskrtu, dodnes v hindštině.

 

Hláskové písmo

  • Féničané v 13. stol. BC s využitím egyptského a klínového písma vytvořili hláskovou abecedu (22 písmen označujících souhlásky).
  • Řekové abecedu doplnili o samohlásky.
  • Znak označuje foném => nejekonomičtější způsob psaní

 

Systémy psaní

  • Logografický (ideografický)
  • Sylabografický (slabičný)
  • Abecední (alfabetický, hláskový)

 

Řecká abeceda

 

Latinské písmo

 

Čínské písmo

  • Má stále ideografický charakter.
  • Nejdéle soustavně používané písmo na světě
  • Základ 5.000–6.000 znaků
  • Celkem cca 80.000
  • Proč se stále používá takto složitý systém?

 

Hlaholice

  • Nejstarší slovanské písmo (9. stol.).
  • Hlaholici vytvořil Konstantin (Cyril) ze Soluně kolem 862–863.
  • Základ tvoří minuskule řecké abecedy.
  • základ vzdělanosti Velké Moravy, rozšířilo se do jiných slovanských zemí, nejdéle se udrželo v Chorvatsku.

Cyrilice

  • V českém kontextu jen starší verze pro zápis staroslověnštiny (9./10. stol.).
  • Moderní písma označována jako azbuka.
  • Základem verzálky řecké abecedy.
  • bulharština, makedonština, srbština, ukrajinština, běloruština a ruština
  • kazaština, kyrgyzština, tatarština, baškirština, čečenština, čuvaština, mongolština…

 

Arabské písmo

  • Založeno na fénické abecedě.
  • Pouze psací písmo, tiskací není.
  • Píše se zprava doleva.
  • Nerozlišuje velká a malá písmena, ale 4 podoby podle polohy: na začátku slova, uprostřed, na konci nebo samostatně.

 

Hebrejské písmo

  • 22 konsonantů, nemá vokály.
  • Píše se zprava doleva.

 

Ogam

  • Irské keltské hláskové písmo, 4–10. stol. AD.
  • Horizontální  (zleva doprava) i vertikální zápis (zdola nahoru).

 

Runové písmo

  • Germánské jazyky (zejm. Skandinávie a UK).
  • První nápisy 150 AD.
  • S přejímáním křesťanství bylo nahrazeno latinkou (750–1100).

 

Znak

Něco zastupující něco jiného.

V rámci sémiotiky panuje shoda v tom, že „znak (signum, signans) je něco, za čím se skrývá něco jiného (signatum, referent, věc)“ a že „existuje někdo, kdo si takový vztah uvědomuje“. Znak se tak jako znak vyjevuje v rámci semiózy, již je možno chápat jako „proces, v němž něco funguje jako znak,“ a v níž „si něco povšimne něčeho prostřednictvím něčeho třetího“ (NESČ)

„Předmětem jazykovědy je jazyk jako systém znaků.“ (Ferdinand de Saussure)

 

Klasifikace znaků podle míry motivovanosti (Charles Pierce)

  • Ikony: obrazy skutečnosti, podobnost nebo totožnost (obraz, fotografie, zvukomalebná slova: haf, bum)
  • Indexy: stopy skutečnosti, naznačování, konkrétní vazba na předmět (kouř signalizuje oheň, deixe: tento, tady, teď)
  • Symboly: zastupují skutečnost na základě konvence (strom–tree–baum)

 

Tři základní vlastnosti jaz. znaku (Ferdinand de Suassure)

  • Lineárnost: jednorozměrná podoba, má svůj začátek a konec, postupné řazení znaků za sebe
  • Arbitrárnost: mezi obsahem a formou je jen konvence
  • Diskontinuita: ohraničenost, nelze libovolně zaměňovat, je v opozici s jinými znaky

de Saussure: mlhovina, svět reálně neexistuje, dokud jej nepojmenujeme

 

Další vlastnosti jaz. znaku

  • Duálnost (dualita) – daná dvojí artikulací, znaky vnímáme na pozadí jiných znaků
  • Sémantičnost, funkčnost – znak není samoúčelný, má vždy význam a/n. funkci
  • Naučitelnost
  • Negativnost – znak není izolovaný, vždy stojí v systémových vztazích
  • Přenosnost v času a prostoru
  • Kulturní přenosnost (přeložitelnost)
  • Relativní stabilnost (pružná stabilita) – soulad mezi ustáleností a proměnností (Vilém Mathesius)
  • Víceznačnost – polysémní slova (koruna, hlava), homonyma (raketa)

 

Sémiotický trojúhelník

  • forma (symbol) > význam (myšlenka) > objekt (referent)
  • Slovo dům > obecně dům > konkrétní dům

 

Znakové vztahy

  • Denotace: vztah znaku ke třídě objektů
  • Reference: vztah znaku k individuálnímu objektu
  • Signifikace: vztah znaku k významu obecně (lexikální význam slova)

 

Bilaterární pojetí (F. de Saussure)

  • Signifiant (označující) > signifié (označované)

 

Neostrost významu

Lexémy mají různou ostrost významu.

Např. trojúhelník n. bezdětný  jsou ostré výrazy.

Ale lež je značně neostrý pojem:

  • Lže jen ten, kdo lže vědomě.
  • Lže i ten, kdo říká nevědomě nepravdu.
  • Lže i ten, kdo chce lhát, ale omylem řekne pravdu.

Vágnost a neostrost není nedostatkem přirozeného jazyka! Umožňuje nám použít stejný znak v různých kontextech a dodat mu konkrétní význam.

 

Sémantické vztahy

  • Synonymie: různá slova, stejný význam
  • Homonymie: náhodou stejná forma, různý význam (raketa, kolej)
  • Polysémie: slovo má více významů (oko)
  • Hyponymie: vztah podřízenosti (tulipán–květina)
  • Antonymie: slova na opačných pólech (vysoký–nízký)