Filozofie jazyka

 
 
Filozofie a jazyk
Jazyk je úzce spjat s myšlením a poznáváním světa.
Filozofie se jazykem zabývala vždy.
Ve 20. stol. se však stává dominantním tématem.
 
 
Filozofie a jazyk
Vztah jazyka a myšlení.
Vztah jazyka k mimojazykové skutečnosti.
 
 
Neostrost výrazů
Neostrost výrazů může být příčinou různých nedorozumění ve vědě i v běžném životě.
 
 
Středověk
Spor o univerzálie
Nominalisté
Realisté
 
 
Wilhelm von Humbolt (1767–1835)
Každý jazyk obsahuje specifický obraz světa (Weltansicht).
 
 
Pozitivismus
(Novo)pozitivismus odmítal metafyziku a uznával metody přírodních věd.
Třídění a předávání poznatků o skutečnosti je možné jen jazykem.
Logice myšlení musí odpovídat logika jazyka.
 
 
Analytická filozofie
Směr zformovaný v 1. pol. 20. stol.
Důraz na exaktnost.
Jazyk zastínil ostatní témata a stal se klíčem ke všemu poznání.
Sémantická a logická analýza jazyka.
Odmítnutí řešení pseudoproblémů a odpovídání na nesmyslné otázky.
V 2. pol. 20. stol. AF protipól kontinentální filozofie.
 
 
Bertrand Russel (1872–1970)
Naše počitky musíme brát jako přítomná neutrální fakta.
Fakta je třeba popsat jednoznačně, nejlépe úplným převedením na znaky symbolické logiky.
 
 
Ludwig Wittgenstein (I)
Svět je souhrnem faktů, nikoliv věcí.
Odrazem faktů jsou naše myšlenky, které vyjadřujeme pomocí vět.
Je třeba stanovit, co lze jazykem vyjádřit a co ne.
„O čem není možno hovořit, o tom je třeba mlčet.“
 
 
Vídeňský kruh
Navázal na Wittgensteina.
Které výroky mají smysl (= vyhovují požadavkům jednotného vědeckého jazyka).
Které výroky nemají smysl (= nelze je ověřit, nenesou žádnou informaci).
Moritz Schlick, Rudolf Carnap, Otto Neurath, Hans Hahn, Philipp Frank.
 
 
Rudolf Carnap (1891–1970)
Protokolární věty.
„Na stole leží kniha.“ -> „X v daném časovém bodě T pozoruje fenomén P na místě L.“
Metafyzika není věda.
Např. tvrzení „Konečné jsoucno je jednotou esence a bytí“ nelze verifikovat.
 
 
Ludwig Wittgenstein (II)
Rezignace na přísně vědecký jazyk.
Do komunikace vždy zasahuje pragmatika.
Vnější podoba figurek neříká nic, pokud nevíme, jak se hrají šachy. Stejně fungují slova.
 
 
Pragmatický obrat
Odmítnutí pravdivých výpovědí o realitě.
Analýza pravidel vyjadřování.
Jde vždy jen o společnou domluvu na tom, co budeme v dané promluvě považovat za srozumitelné.
Už se nezkoumá, co např. vyjadřuje slovo stůl, ale o domluvu, co toto slovo bude v dané situaci pro nás znamenat.
 
 
Willard Quine (1908–2000)
Neexistuje prokazatelná korespondence mezi jaz. výrazem a věcí v realitě.
Gavagai (králík, králík běží, dlouhé uši, pojďme pryč, chyťte ho, …).
 
 
Řečové akty
Jde o jednotky, jejichž prostřednictvím se řeč uskutečňuje jako určitá činnost vyjadřující ujištění, žádost, příkaz, slib, otázku, výhružku apod.
Každý mluvní akt vyžaduje existenci institucionálního rámce a splnění tzv. podmínek úspěšnosti. 
Věta Prohlašuji vás tímto za manžele se stává úspěšným řečovým aktem jen tehdy, je-li vyslovena oprávněnou osobou za stanovených podmínek.
 
 
Řečové akty
Lokuce (lokuční akt) – pronesení smysluplné výpovědi, která je nedefektní a má.
Ilokuce (ilokuční akt) – smysl vyplývající z komunikačního záměru mluvčího. Tady táhne – buď oznámení, nebo nepřímé vyjádření žádosti o zavření okna. Výpověď s jedním obsahem může mít různé ilokuční akty.
Perlokuce – výsledný efekt na straně adresáta.
 
Primární a sekundární ilokuční akt
Co takhle jít zítra do kina? Musím se učit na zkoušku.  Primární ilokuční akt je odmítnutí, sekundární je sdělení.Můžeš mi podat sůl? Primárně výzva k akci, sekundárně výzva k poskytnutí informace.
 
Kombinace
Komunikativní funkce se mohou kombinovat a neuplatňují se stejnou měrou.
Já ti to kolo koupím, ale nezasloužíš si ho. – Platnost slibu má jen první část, druhá je jen doplňujícím komentářem, ale fce slibu je hlavní, fce druhé věty je podřízena celku, tudíž celá výpověď má platnost slibu.